Dýchací systém

Ústrojí dýchací se skládá z dýchacích cest a z vlastního dýchacího orgánu – plic. Povrch dýchacích cest je z větší části vystlaný víceřadým cylindrickým epitelem s řasinkami. Tento vířivý epitel spolu s vrstvou hlenu, produkovanou na povrch dýchacích cest, umožňuje trvalé očišťování povrchu od vdechnutých cizorodých částic. Do dýchacích cest je rovněž vložen čichový orgán, který prostřednictvím vdechovaného vzduchu příjmá podněty a do značné míry umožňuje získat informace o stavu vdechovaného vzduchu. Člověk může dýchat nosem i ústy. U zvířat je hrtan uložen poněkud výše, proto je u nich fysiologické nosní dýchání. Potravu mohou příjmat během dýchání. Člověk však může polykat jen při zástavě dýchání. Výjimku tvoří kojenci, u nichž epiglottis navazuje na měkké patro.

Dýchací cesty dělíme na:

• horní : dutina nosní, hltan
• dolní : hrtan, průdušnice, průdušky
  

  srdce a plíce, ze spodu ohraničené bránící

  

  podélný řez nosní a ústní dutinou

  nosní dutina výrazně přispívá svým bohatým prokrvením k předehřívání a zvlhčování vdechovaného zduchu. Vedlejší dutiny nosní spojené s hlavními dutinami jsou naplňené vzduchem. Patří mezi ně dutiny v čelistech, čelové, čichové a klínovité kosti. Vlastní dutinu nosní dělí na 2 zpravidla nestejné části přepážka nosní. Ze zevní stěny nosní dutiny vystupují 3 skořepy nosní, které vymezují tři průduchy.

  • a. dolní průchod nosní – na boční stěně zde vyúsťuje slzovod
  • b. střední průchod nosní – má největší význam pro dýchání, neboť tudy prochází hlavní proud vzduchu. nachází se zde vyústění čelistní dutiny.
  • c. horní průchod nosní – sem se otvírají dutiny klínovité kosti.

    Jsou velmi významné z hlediska klinické praxe, neboť záněty sliznice nosní se šíří i do vedlejších dutin a z nich mohou přejít i na obaly mozkové.

    Hltan je křižovatkou cest trávicích a dýchacích. Můžeme ho rozdělit na část

    • nosní
    • ústní
    • hrtanovou

      nosní hltan – nosohltan vpředu souvisí prostřednictvím choan s dutinou nosní. Na přechodu klenby hltanu ve stěnu zadní je nahromadění lymfatické tkáně, podmiňující hrbol. Označuje se jako mandle hrtanová – nosní mandle. u dětí někdy dochází k jeímu značnému zvětšení, takže může zcela ucpat vchod do choan, čímž znemožní dýchání nosem. Později se tato mandle obyčejně zmenšuje, takže u dospělého člověka je již vcelku nepatrná. Na boční stěně nosohltanu ústí sluchová trubice, která spojuje nosohltan s dutinou bubínkovou.

      ústní hltan souvisí vpředu s dutinou ústní. Vyklenuje se do něj kořen jazyka.

      hrtanová část hltanu – v místě napojení hrtanu je umístěna hrtanová záklopka – epiglottis. Ta chrání vstup do další části dýchacích cest.

      hrtan je uložen na přední straně krku. Podklad hrtanu tvoří chrupavky. Není to jen důležitý úsek dýchacích cest, ale je to i orgán, který umožňuje tvorbu hlasu

      průdušnice a průdušky – průdušnice je pevná tenkostěnná roura, u dospělého člověka asi 11cm dlouhá, 2-2,5cm široká. Je vyztužená asi 16-20 podkovovitými chrupavkami. Dělí se na 2 hlavní bronchy – průdušky.

      

      hlasivky – pohled zhora

      

      průdušnice

      

      plícní laloky

      plíce jsou párový orgán. Rozlišujeme plíci pravou a levou a prostor mezi nimi, mezihrudí. Plíce je rozdělena do hloubky zasahujícími zářezy na laloky. Pravá plíce má 3 laloky, levá 2. Plíce lze stavebně přirovnat k rozvětvené žláze. Průdušky se dělí na průdušky pro jednotlivé laloky a ty se dále dělí pro plicní segmenty. Jejich dalším větvením vznikají průdušinky. Postupným dělením dýchací cesty končí u plicních sklípků – alveolů. Buněčné elementy respiračního epitelu plicního alveolu se dělí na 2 hlavní typy epitelových buněk. Membranozní pneumocyty a granulární pneumocyty. Membranozní pneumocyt – je plochá epitelová buňka, vystélající alveolus. Granulární pneumocyty – jsou oválné velké elementy.

      

      plícní sklípek

      

      schéma funkčního plícního oběhu

      Oběh krve v plících

      Plice mají 2 krevní oběhy: výživný a funkční
      Výživný oběh – vychází z hrudní aorty, aortálního oblouku, nebo některé tepny mezižeberní.
      Funkční oběh – žilní krev do plic přivádí truncus pulmonalis, který se dělí na plicní tepny. Ty se postupným dělením dostávají až k alveolům, kde vytvářejí hustou kapilární síť. Opačným směrem probíhají opět žíly. Při plicním hilu vznikají plicní žíly a vlévají se do levé síně srdeční.