Funkce srdce

 

Srdce je dutý orgán, jehož stěny jsou tvořeny z největší části srdeční svalovinou. Metabolismus srdeční buňky je téměř úplně vázán na oxidační pochody. Srdeční sval téměř nemůže pracovat při nedostatku kyslíku anaerobním typem metabolismu. Zdrojem energie pro srdeční činnost jsou mastné kyseliny a v menší míře i bílkoviny.

Srdeční svalovina je z morfologického hlediska syncytiem, neboť jednotlivé svalové buňky jsou propojeny plasmatickými můstky. Buněčná jádra jsou uložena centrálně jako u svalů hladkých, ale myofibrily vykazují příčné pruhování, obdobně jako je tomu u svalu kosterního. Tloušťka stěny jednotlivých srdečních dutin je rozdílná. Nejmohutnější svalovina je v levé komoře a poněkud slabší stěnu má pravá komora. Stěna předsíní je tenká. Svalovina srdce se upíná k centrálnímu vazivovému prstenci, který tvoří i oporu chlopňovému aparátu.

Základní fyziologické vlastnosti srdeční svaloviny jsou automacie, vodivost, dráždivost a stažlivost.

Automacie (chronotropie) představuje schopnost vytvářet vzruchy a tudíž sled pravidelných rytmických srdečních kontrakcí i bez přítomnosti vnějšího podráždění.

Vodivost (dromotropie) znamená, že se vzruch přenáší na celou srdeční jednotku (síně a komory), čímž je zajištěn synchronní stah mnoha svalových vláken.

Dráždivost (bathmotropie) označuje možnost vyvolat svalový stah dostatečně silným, nadprahovým podnětem. Zatímco podprahový podnět stah nevyvolá, nadprahový podnět různé intenzity vyvolá vždy stejnou odpověď.

Stažlivost (inotropie) znamená schopnost svalové kontrakce a její závislost na dalších faktorech, např. výchozí napětí svalového vlákna nebo délku předchozího srdečního cyklu.

Kromě svalových vláken lze v srdečním svalu (myokardu) morfologicky rozlišit i tkáň specializovanou na tvorbu a přenos vzruchů. Tento typ svalových vláken představuje vodivou soustavu srdeční.

Sdílej příspěvek

Opustit komentář