Dýchací svaly

Nádech je při normálním klidovém dýchání dějem aktivním, výdech dějem pasivním. Inspirační svaly vychylují systém plíce – hrudník z rovnovážné polohy. Rovnovážného stavu systému plíce – hrudník je dosaženo tehdy, je-li plicní objem rovný funkční reziduální kapacitě (FRC). Této objemové hodnoty je dosaženo na konci klidového výdechu. Pokud se zvyšuje dechové úsilí (například při námaze, nebo při patologické obstrukci dýchacích cest) je i expirium dějem aktivním.

Mezi hlavní inspirační svaly patří bránice a zevní mezižeberní svaly. Pomocnými dýchacími svaly jsou musculus sternocleidomastoideus a skupina skalenových svalů. Při kontrakci bránice se stlačuje břišní obsah kaudálně, žebra se pohybují směrem nahoru a zevně rotují, zvětší se tak objem i předozadní rozměr hrudníku. Při klidovém dýchání jsou exkurze bránice 1-2 cm, při usilovném až 10 cm. Při usilovném dýchání jsou zapojeny i zevní mezižeberní svaly, čímž zvětšují předozadní průměr hrudníku. Při extrémním úsilí jsou zapojeny ještě pomocné dýchací svaly, které zvedají sternum a 1. a 2. žebro.

Na konci klidového výdechu (v rovnovážné výdechové poloze, end-expiratory volume level, EEVL) je objem plic roven hodnotě FRC. Alveolární tlak je na konci klidového výdechu roven tlaku atmosférickému, v dýchacích cestách proto neproudí plyn.

V této chvíli jsou vyrovnány retrakční (smrštivé) síly plic a rozpínavé síly hrudníku (které působí opačným směrem). Výsledkem je negativní tlak v pohrudničním prostoru –5 cm H20 . Jde o průměrnou hodnotu, přičemž je důležité vědět, že velikost intrapleurálního tlaku vstoje činí na úrovni baze plic jen –0.5 a v oblasti apexu plic –7.5 cm H2O. Tento vertikální gradient intrapleurálního tlaku činící -7.5 cmH20 (t.j. -7.5 minus –0.5 = 7) – je ve vzpřímené poloze konstantní ve všech dechových fázích, t.j. jak v klidové výdechové poloze, tak při maximálním nádechu i maximálním výdechu. Tento gradient je způsoben hmotností samotných plic a jeho vznik si lze představit jako efekt pístu klesajícího ke dnu uzavřeného válce, přičemž nad pístem vzniká podtlak. Tento gradient je též příčinou nerovnoměrné ventilace v plicích.

Při klidovém nádechu se zapojí inspirační svaly, to vede ke zvětšení objemu hrudníku, intrapleurální tlak klesá na –8 cm H2O. Návazně vzniká negativní alveolární tlak (při klidovém dýchání –2 cm H2O). Při maximálním nádechu je však intrapleurální tlak –35 cm H2O (při bazi –33 cm H2O, v oblasti apexu –40 cm H2O). Vzniká tedy tlakový gradient mezi alveolárním a atmosférickým tlakem, vzduch začíná proudit dýchacími cestami do plic a zvětšuje se i objem plic.

Na konci klidového nádechu Při relaxaci inspiračních svalů se zmenší objem plic, neboť převládne jejich smrštivost. Alveolární tlak se stane pozitivní vzhledem k atmosférickému a plyn z plic proudí ven – nastává výdech.

Sdílej příspěvek

Opustit komentář